Miková Jolana

Jolana Miková (1938, Chrapkov SR - 2018) vyrůstala za války na východním Slovensku v muzikantské rodině. Po válce, v roce 1947 se rodina přestěhovala do Rokycan, kam přišli za prací. V šestnácti letech nastoupila do práce v cihelně, pracovala rovněž v Kovohutích a Armabetonu, dvacet šest let působila na dráze v Plzni. Celý život žije v Rokycanech. Vychovala pět dětí.

Výpověď pamětnice původem z východního Slovenska, ze Šariše. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: Romové na Slovensku za druhé světové války; život na Slovensku v poválečném období; poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v československé/české společnosti; migrace z Čech do zahraničí po roce 1989.

Rozhovor nahrála Stanislava Miková 11. 7. 2016 v Rokycanech.

Délka původní nahrávky: 1 hod 21 min.

Nás naši gádžové nedali

Přijeli jsme do Čech. Nejdřív přijel táta, v roce 1946. Po roce se pro nás vrátil a v roce 1947 jsme sem přijeli my děti a máma. A už jsme tu zůstali. Můj táta byl z Košic a máma z Terňi. Přijeli jsme sem my a pak přijeli další Romové – ze Šarišských Sokolovců, hodně jich přijelo z Terňi – a všichni jsme tady pak už zůstali.

Doma to bylo jiné. Nebyla práce, lidi od nás se živili jako muzikanti, jednou za čas hráli na nějaké svatbě, sem tam na tancovačkách, ale nebylo toho tolik, aby je to živilo. Můj táta byl také muzikant, ale hraní musel pověsit na hřebík a šel dělat ke Slovákům. Chodil kosit trávu, okopávat brambory, sklízeli mák a řepu, a takhle nás táta živil. Měl pšenici, pytle obilí, doma jsme měli chodbu, tam to všechno stálo, a z toho jsme žili. Měli jsme vykopanou díru na brambory – vešlo se tam šest pytlů. Měli jsme prase, slepice, husy a takhle jsme žili. Máma dělala u Židů, vařila jim, a pracovala také na jatkách, tam dostávala od řezníka ještě odřezky masa.

Na Vánoce máma pekla koláče, na chodbě jsme měli pec, kde se také pekl chleba. To byly takové velké necky, jak tenhle stůl, ještě větší a na koláče máma zadělávala dokonce ve dvou takových. Chodilo se po gádžích, na Boží narození – Češi říkají Boží hod a Slováci Božie narodzenie, ne? Romové chodili po vesnici, „po špevaniu“ - hráli místním sedlákům, někdo jim za to dal buchty, někdo peníze, někdo dal pálenku. Peníze jim nedávali jen tak, házeli je do basy. A když pak přišli hudebníci domů, sešli se u někoho doma, a tam se o peníze i o jídlo dělili. A máma říkávala: „K čemu mi jsou jejich koláče, já si je přeci peču sama. Já mám svoje koláče, o tyhle se rozdělte sami.“

Chodilo se přát ostatním ve vesnici k novému roku, slovensky se říkalo: A já Vám vinšujem na tu svatu viľiju, hodnejší, pokojnější, zdravší ročník. No podívej, už jsem to zapomněla... Aby jsme dožili a prežili, od pána Boha lásku, od luďí priaznivost, aby sme mohli jednu andelsku korunku dosiahnuť. Romsky se říkalo: Přicházím vám popřát v tento štědrý den, hodně lidí se ho nedožilo, ale my ano, ať vám požehná náš zlatý Pán Bůh, ať jste zdraví a šťastní, jako černá země s černým chlebem.

A do toho vypukla válka.

Do toho vypukla válka. My jsme bydleli ve vesnici se Slováky, byli jsme čtyři rodiny. Nebydleli jsme mezi Romy v romské osadě, neexistovalo. K nám chodili Slováci se najíst, máma měla kmotry Slováky a mě také křtili, Emu taky. Nás tam Slováci měli rádi až na dvě rodiny gardistů, ti byli nejhorší.

V Prešově byl Pačaj, mlátil Romy, netroufali si chodit do města. Utvořil si takovou partu a ti chodili po okolních vesnicích stříhat Romům hlavy dohola. Bylo jedno, jestli je to mladá holka, nebo stará bába, nebo chlap, všechny stříhali dohola. Ale nás ale naši gádžové nedali, nenechali je nás ostříhat. Postavili se jim – vytáhli na ně cepy, co se nima mlátilo obilí: „Naše Cigány stříhat nebudete, naši Cigáni jsou tak čistí, jako jsme i my.“ Nedali nás, nenechali je nás ostříhat. Ale ostříhali třeba všechny Romy z Chmiňan i všechny z Terňi.

A Romy ve městě Pačaj strašně mlátil. Ani si netroufali do města chodit, a když už se tam vypravili, schovávali se, aby je nezahlédli. Romové toho hodně vytrpěli. Pořád nebylo dobře. Němci nás mučili. V Terni – postavili do řady děti, staré ženské, chlapy – a všechny je chtěli postřílet.

Táta chodil pro Němce kopat zákopy – vracel se domů opuchlý od mlácení, samá krev. A narodila se Ema. Máma byla po porodu, přišel Němec a chtěl mámu znásilnit. A já jsem ho kousla do ruky. Dodnes mám na čele jizvu, jak se mnou ten Němec praštil o zeď. Náš soused, gádžo, došel k Šelembovi, zapřáhli koně a jeli se mnou do Krompach do nemocnice. Tam mi to zašili a asi dva týdny jsem tam byla na pozorování.

Chlapy sbírali na práci, ženské Němci znásilňovali, mlátili… O tom se ani nedá vyprávět. Sousedka, Neromka, co bydlela vedle nás – Němec vzal bodák a takhle dohodil její dítě. Na místě přišla o rozum a během dvou týdnů zemřela. My jsme měli těžký život, moc těžký.

Když u nás byli Němci, utekli jsme do lesa, spali jsme tam na slamníkách, co vyrobil táta. Venku pod stromy, v závějích, skoro měsíc. Díky Bohu, že nikdo neonemocněl. Máma z domova odnesla peřiny a polštáře a tím jsme se v lese přikrývali. Ale kdo nám v tuhle dobu nejvíc pomohl, to byli partyzáni. Chodili do vesnice pro jídlo. Nosili brambory, mléko, i maso, a tak se v lese vařilo, na cihly se položil plech a na tom vařili.

Pak už nám bylo líp. Protože to už přijeli Rusové, udělali ve vesnici polní kuchyň, a tam se vařilo. Slovákům brali jídlo a nám ho pak dávali. To je pravda, nebudu si nic vymýšlet, tak to bylo. Vlezli sedlákům do chlíva, sebrali jim, co měli, z toho vařili a to jídlo pak dávali i nám.

Gardisti měli hrozný vztek, to se ještě válčilo, a šel Deži, můj bratr, a z Košic přijel Šándor. Šándor uměl perfektně rusky. Gardista je postavil ke zdi a chtěl je zastřelit. A v tom přijel ruský voják, na koni, ve světlé uniformě. A pak Rusové s kulomety, že toho gardistu zastřelí. Ale neudělali to. Šándor povídá, že ten chlap má děti, tak ať ho nechají žít.

Kdo dělal, ten se měl dobře

Přijeli jsme do Čech. V cihelně tenkrát stála taková obrovská stodola. Romové z Tolčemeše bydleli v Lágru. A my jsme bydleli v cihelně. Bylo tady spoustu bytů, ale když jsme přišli my, tak žádný byt nebyl. Táta pracoval u Matese a ten mu řekl: Pane Lučka, já vám postavím takovou dřevěnou boudu. Vešly se tam tak akorát dvě postele, skříňka a maličká kredenec. A téhle boudě jsme pak žili skoro rok a půl. Než táta dostal byt. Pak už jsme pomalu všichni pracovali v cihelně, u stroje, všichni jsme tam dělali. Já, rodiče, dělali jsme u stroje na řezání cihel. To už jsme si taky mohli začít trochu šetřit a už nám bylo líp.

Akorát tu byl jeden policajt, Rom, a ten chodil mlátit Romy. Mlátil je. Romský policajt. Byl odněkud od Nitry.

Romové tu pracovali, všichni dělali, to nebylo jako dneska, že jde Rom žádat o práci a nevezmou ho jen proto, že má tmavou tvář. Tak proč jsme teda pracovali? Já za komunistů pracovala. Dělala jsem od 16-ti let. Dělala jsem v cihelně, jezdila jsem do cihelny ve Zbirohu, pak jsem byla pět a půl roku v Kovohutích, pět a půl roku na hrudkovně, pak tři roky v Armabetonu a na dráze mám odpracováno 26 let. Mě bylo za komunistů dobře. Kdo dělal, ten se měl dobře. A ne? Já jsem práci měla, já jsem si vydělávala, já jsem si žila dobře. Tak já jsem volila komunisty, celou dobu volím komunisty, jenom dvakrát ne. To jsem volila Andreje. Jak teď budou volby, tak uvidím, asi půjdu volit Romy. Ať se tam výš taky dostanou nějací Romové.