Gorolová Elena

Elena Gorolová (1969, Ostrava) byla v 21 letech, po porodu druhého dítěte, bez vlastního vědomí sterilizována. Když se to dozvěděla, začala spolu s dalšími ženami bojovat za odškodnění nedobrovolně sterilizovaných romských žen v Československu a stala se vůdčí postavou tohoto hnutí. V minulosti byla členkou Rady vlády pro záležitosti romské komunity, nyní pracuje v organizaci Vzájemné soužití. Žije s manželem v Ostravě a má dva syny.

Výpověď pamětnice, jejíž rodina pochází částečně z východního Slovenska, oblast Zemplín, a částečně ze Slovenska západního, oblast Turiec. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: postavení Romů v československé/české společnosti; problematika vzdělávání; problematika nedobrovolných sterilizací romských žen.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 29. 3. 2017 v Ostravě.

Délka původní nahrávky: 31 min.

Strašně bych si přála holčičku

Jmenuju se Elena Gorolová, je mi čtyřicet osm let, pocházím z Ostravy, narodila jsem se v Ostravě. Jsem jenom ze dvou sourozenců, maminka nás více neměla, mám bratra mladšího o třináct let, protože maminka se rozhodla, že budu asi dlouhodobě jedináček. A rodiče – tatínek pochází ze Slovenska, z Humenného a maminka se narodila v Ostravě. Jejich rodiče taky pochází ze Slovenska, od maminky rodiče pocházejí z Martina a po tatínkově straně z toho Humenného – Vranov nad Topľou. Já můžu říct, že jsem svoje dětství měla moc pěkné, protože jsem byla jako jedináček. V dětství jsem vyrůstala vlastně na Fifejdách, kde jsme kdysi bydleli. Bydlela jsem ve čtvrté kategorii, takže tam netekla ani teplá voda, ani koupelny tam nebyly, nic, takže si pamatuju, že maminka ještě musela ohřívat vodu, musela jsem se koupat ve vaničce a byl to velký problém, že ta koupelna nebyla, ale my jsme na to byly zvyklé. Chodila jsem normálně do základní školy, maminka pracovala i tatínek, takže než jsem začala chodit do té základní školy, tak první do školky a ve školce jsem hodně brečela, protože jsem tam nechtěla být. Ale maminka říkala, že tam musím být, protože chodí do práce.

Za komunismu jako dítě jsem byla první, jako na základní škole, jako jiskra, chodila jsem do takového… jako jiskřičky a pak jsem byla pionýrka. A tam jsem potřebovala kroj, jenže ten kroj byl taky kdysi drahý, ale maminka mi na ten kroj dala a chodila jsem do těch pionýrů. A já si strašně pamatuji, že když jsme šli na prvního máje, tak já jsem byla úplně radostná, protože to byl první máj, maminka vařila oběd, salát, řízek, to bylo takové úplně sváteční a já jsem pořád chtěla mávátko a já jsem to mávátko chtěla takové to krásné, takovou tu kopretinu a jít do toho průvodu a křičet tam. Jenomže mamka vždycky říkala, že je to drahé a že mi to nemůže koupit. Tak mi koupila takové obyčejné mávátko, no a mně se to nikdy nelíbilo. No a když jsme šli do toho průvodu, většinou s taťkou jsem šla a se školou, tak jsem tam šla s tím mávátkem, ale když jsem viděla, že některé děti to mávátko odhodily, tak jsem si ho vzala a byla jsem ráda, protože jsem chtěla tu kopretinu. A nedávno jsme točili divadlo a v tom se to projevuje taky, protože na to pořád vzpomínám.

Já říkám, já jsem to tak neprožívala, že bych měla pocit, že bych se za komunismu měla špatně. Jenom zas asi možná že jsem prožívala to, že i v té školce a ve škole jsem trošku měla pocit, že jsem cigánka, to byla taková jedna věc, že nás pořád tak nějak dělili, v těch školách i v těch školkách, že i ty děti nám nadávaly do cigánů a tak dále, ale i v té škole – pořád se to posuzovalo. A pak mě zaráží i to, když teď s postupem času přemýšlím nad tím, že vlastně v té době oni nám nenabízeli nějaké střední školy a podobně, nám Romům. Nabízeli nám jenom učiliště.

Řekla mi, že už opravdu děti nikdy mít nebudu

Roku tisíc devět set devadesát, mi provedli sterilizaci ve Vítkovicích. Absolutně jsem nevěděla, že takhle se rodí děti, císařským řezem a pak nějaká sterilizace. A když přišla k nám taková ta porodní sestřička, které vždycky chodily na kontrolu, tak se jí moje maminka ptala, jak je to možné, že mi to provedli a jak mi to provedli. A ona nám řekla, jako že já to mám tak jako by přeříznuté a že vlastně už fakt děti nikdy nebudu mít, že tam už k tomu nikdy nedojde. A ona to vysvětlila tak trošku víc než pan doktor, protože ten mi k tomu až tak moc neřekl.

Já jsem potom šla s manželem na úřad a ta paní mi řekla: „ A ven!“ Nechtěla se mnou o tom mluvit, vůbec mě nechtěla vyslechnout a vyhodila mě ven. Takže potom už jsem nikdy nikam nešla, protože to jako zůstalo ve mně. A pořád byly některé chvíle, kdy vlastně i s manželem jsme měli problémy, protože manžel, když si třeba vypil a podobně, tak mi pořád říkal, že možná jsem to chtěla já sama a podobně. Vyčítal mi to, než to pochopil, že tak to k tomu přišlo, ale nedalo se s tím nic dělat. Protože taky i ostuda – když někam šel, tak chlapi se ho ptali a co on teď měl říct? U Romů to je ostuda, tohleto. A řekl, tak mý ženě udělali to a tohleto, no tak někteří to nepochopili, protože když já jsem se potom setkala s těmi ženami, tak jsem i zjistila, že je muži opustili, nechali je, protože se za to styděli, chtěli mít děti, takže ty manželky se s nima rozvedly. Ale můj manžel to potom později všechno pochopil, takže mi s tím pomáhal.

Jednou jsem tak ještě, když jsem právě nic nedělala, byla jsem doma, tak jsem seděla u televize. A ta televize kdysi měla takový jakoby – ne internet, ale teletext. A na tom teletextu jsem si vždycky já ráda četla, mě to tak hodně zajímalo. A četla jsem, že se někde ženy scházejí ve sdružení, a začalo se o té sterilizaci mluvit a některé ženy už o tom mluvily a podobně a už se to zapisuje. Jsem si říkala, tak jo, tak to můžu i já… tak já si tam zajdu. Tak jsem se sebrala a zašla jsem právě do toho Vzájemného soužití do poradny. Celý život jsem jako by potom čekala něco takového, že bych s tím chtěla něco dělat.

Za těch deset let jsme udělaly spoustu práce

Ženy právě potom při takové schůzce sdělily, že ano, že chtějí, abych to byla právě já, která to bude svolávat, která vlastně bude i více komunikovat, jak jsem říkala, s médii, s televizí a podobně. Ty ženy měly totiž obavy a nechtěly takhle komunikovat, ale já jsem to chtěla vykřičet hned do celého světa, protože já jsem ty obavy neměla a protože já jsem to chtěla sdělovat někomu, abychom s tím vlastně něco dělaly, začaly na tom pracovat. Potom jsme se scházely s těmi ženami pravidelně a v roce 2005, kdy jsem nastoupila už jako pracovník, do zaměstnání, do Vzájemného soužití, tak první moje cesta ohledně sterilizace byla vlastně do Ameriky, do New Yorku, do OSN, abych mluvila v OSN o těchto ženách, o těchto případech a podobně. Byla to moje první cesta letecky a to byl taky velký zážitek, protože jsem v životě nikde nebyla letecky a rodina se vlastně o mě velice bála. Moje rodiče z toho byli na prášky, když to tak můžu říct. Manžel mě podporoval, takže doma ještě hlídal děti, zůstal jako žena v domácnosti na chvíli, ale pro mě to bylo něco, nádhera, takže jsem viděla vlastně kus světa a podívala jsem se i do toho OSN, kde asi málokterá Romka se dostane a může takhle mluvit a podobně. Já jsem tam měla ještě další kolegyni, která vlastně se mnou spolupracuje dodnes, Gwendolin Albert. Já říkám, že to je moje sluníčko, protože ta mě hodně v tom podporuje a ta vlastně mně tam překládala a podobně.

To byla první cesta ohledně nedobrovolné sterilizace. A když jsem se vrátila, tak těch cest potom bylo neskutečně hodně. A hodně jsem toho napovídala, byla jsem různě ve Švédsku, v Madridu, v Aténách, hodně cest, ve Štrasburku, v Ženevě. A taky jsem byla ráda za to, když mohla se mnou jet i jiná žena, protože jsem chtěla, aby taky o tom mluvily i jiné ženy, ne jenom já, a když to vyšlo, tak to bylo super. Bylo to vynikající, ale nestačilo mluvit jenom v zahraničí, ale tady u nás, v Česku hlavně, protože se nám to stalo tady a chtěly jsme, bojujeme tady za to, abychom dostaly nějaké odškodnění. My jsme spolupracovali s organizací, jako je z Brna Liga pro lidské práva, Helsinský výbor, Evropské centrum pro práva Romů, zapojilo se do toho hodně organizací a chtěly nám ženám pomáhat hlavně v tom boji a hlavně tomu odškodnění. Zatím to odškodnění ještě nemáme, ale za těch deset let ty ženy udělaly spoustu práce. Když se vrátím na začátek, tak vlastně na tom začátku se ženy nechtěly fotit, nechtěly s nikým mluvit a podobně. Ale pak se rozmluvily, dokonce udělaly demonstraci právě v roce 2005, kdy já jsem byla v Americe, tak udělaly demonstraci u nemocnice v Ostravě, na Fifejdách, takže to byla velká demonstrace. Pak se rozhodly, že ještě pojedou do Brna, kde jely do romského muzea, tam byla výstava vlastně nás, žen, protože ženy dostaly jednorázové foťáky, mohly si vyfotit cokoliv a my jsme z toho vytvořily takovou výstavu, kde byly na obrázkách třeba jejich rodiny, babička, dědeček a podobně a byla z toho krásná výstava. Ty výstavy nám putovaly různě, měly jsme ji v Mostě, ve Švédsku, takže spousta práce ty ženy udělaly. Kdyby tyto ženy nezačaly takhle pracovat a nedokázaly vystoupit, tak by se o tom nikdy nemluvilo. Ale my jsme potom i zjistily, že vlastně Charta 77 se už o to zajímala a že i v minulosti, za komunismu už bylo těch žen víc sterilizovaných než poté a zjišťovaly jsme, jakým způsobem a že to bylo vždy tak, že ty ženy byly přemluvené sociálními pracovnicemi v nemocnici a za to dostávaly penízky anebo za to dostaly třeba pračku a podobně. Anebo jim sdělili, že ještě budou těhotné, že to je jenom dočasná antikoncepce a že se vůbec nemusí bát. Tak tyto ženy třeba měly hodně dětí a pomohlo jim to v té době, tak to vzaly, ale měly pořád pocit, že ještě někdy budou těhotné, jenomže tyto ženy už potom nikdy těhotné nebyly a nevěděly ani, co to znamená, nikdo nevěděl, co znamená sterilizace. Romské ženy většinou ještě znaly slova „podvaz vaječníků“ a možná že tomu takhle rozuměly, protože některé to chtěly, ale některé vůbec o tom nevěděly, že jim to bude nějakým způsobem provedené a nebylo to jenom po více dětech a ani nebyl na to správný věk, kdy jim to provedli. Nebylo to jenom po porodech, bylo to třeba, když šla žena na interrupci a podobně, že jim to provedli. Mně osobně bylo dvacet jedna let. Co to je v dnešní době dvacet jedna let, to teprve ještě ani nemají děti a já už jsem vlastně skončila u druhého dítěte.

A když já jsem s tím začala pracovat, tak jsem vyhledala asi v té době, od roku 2005 až do teď, neskutečné číslo, našla jsem neskutečně žen – já nevím, můžu říct, tak dvě stě žen už, které znám, které se mnou komunikují dodnes, jestli komunikujeme třeba telefonicky, po facebooku a podobně. Začaly se na mě obracet ženy a nejsou to jenom ženy z Česka, my se taky setkáváme i se slovenskými ženami, byly jsme u nich na Slovensku, oni zase u nás, sdělujeme si z těch životů, co se stalo a podobně, že to máme stejné. Je taky, některé, třeba opustili manželé, tak jako opustili naše ženy za to. Říkám, není to jednoduché, protože některá žena s tím měla velké problémy a i některé ženy, které byly třeba na demonstraci, přišly o práci, protože potom se o nich psalo v médiích, takže – dokonce o bydlení, protože začali sousedi do toho nějakým způsobem, sociální pracovnice narážely na to, že pokud by dostaly ženy nějaké odškodné, tak nebudou jim dávané dávky a podobně, takže ten tlak byl na nás potom velice velký, ale ženy si i potom na to jako by zvykly. Ale začátek byl hodně krutý, protože měly strašné obavy, co bude.

Dneska je 2017 a my ten boj furt vedeme, protože ještě nejsme u konce, nemáme to odškodnění, nemáme to, co jsme si na začátku jako sdělily. A to byly takové asi…, pár takových… – třeba jsme dosáhly už té omluvy, té jsme dosáhly. Dosáhly jsme už toho, že neprovádějí sterilizaci tak, jak byla prováděna nám, že ženy mají v dnešní době možnost už na nějaký měsíc nebo tři týdny přijít domů, rozhodnout se s rodinou, s manželem a to je to, že jsme vystoupily. Pokud bychom to neudělaly, tak dodnes možná dělají takové zásahy, jako udělali nám, takže si myslím – říkám, pro mě to je kus práce.

Už jsem nechtěla žít

A taky hodně mě neuspokojují některé věci, které jsou v těch porodnicích, o to taky usiluju, aby některé romské ženy, které přijdou a pak jsou na jiných pokojích a podobně. Mrzí mě to strašně, protože každá z nás, když přece rodí dítě, to je to nejkrásnější na světě, to říkám pořád, ať je to Rom, ať je to Vietnamec, ať je to kdokoli. Za tu dobu, co tam pracuji, to nebylo vždycky jednoduché i se mnou, s mým zdravotním stavem, protože já jsem časem i zkolabovala. Zkolabovala jsem tak, že jsem zůstala půl roku na lůžku. Půl roku na lůžku, kde vlastně rodina musela o mě pečovat, o děti a podobně. Maminka musela mi denně chodit vařit a nevěděli, co se mnou je, protože já jsem nechtěla žít, já jsem nechtěla nic dělat a všechno pro mě haslo. Takže jsem začala vyhledávat psychologa, psychiatra a musela jsem začít i na antidepresivech a dodneška na nich jsem, protože ono to nejde rychle vysadit a ten půlrok byl pro mě jako nevím kolik let. Chodila jsem neustále po doktorech, pořád zjišťovali, co mi je, a vlastně to bylo z toho, že já jsem si toho nabrala hodně. Protože než jsem začala pracovat, tak jsem začala chodit do školy, práce, domácnost, média, televize, soboty, neděle a pak můj organismus zkolaboval. Takže i tohle se podepsalo na té mojí práci, ale už je mi o hodně líp a myslím si, že bude jenom líp, ale hodně byla podpora rodiny, dětí a známých a člověk to v životě hodně potřebuje, tohleto.

V jednom projektu jsem pracovala, kde jsem se mohla opět setkat s personálem ve Vítkovicích, kde se mně to vlastně stalo, a ta paní doktorka ještě dodnes žije. A tato paní doktorka, když seděla a diskutovali jsme o tom i s více ženami, kterým se to stalo, tak mi ta doktorka sdělila, že kdyby byla v té době tak ponaučená jako je dnes, tak se mi to nestane. Tak jsem měla sto chutí vstát, buď jí jednu tam břinknout, protože se to ve mně normálně vařilo. To znamená, že lékaři v té době nebyli ponaučení, jako? Tak jak jsou dnes? Že už ví, že po druhým císařským řezu nemůže nastat hned sterilizace, protože dneska už ji jenom tak neudělají, tu sterilizaci? Takže jsem se viděla, neviděla jsem se už přímo s panem doktorem, protože ten pan doktor už nežije, který tam byl přítomen, ale ta paní doktorka ano. A je to paní doktorka právě ta, která já když jsem byla podruhé těhotná, tak já jsem k ní chodila do rizikové poradny a tato paní doktorka mi vůbec nesdělila, že něco takového může nastat. Kdyby mi to sdělila, já bych na to byla připravená a vůbec bych dneska nemusela do žádného boje jít, protože by to bylo moje rozhodnutí, já bych to podepsala a věděla bych, že jsem o tom mluvila doma s rodinou, s manželem, tak dneska bych proti tomu nebojovala. Ale ta doktorka mi neřekla absolutně vůbec nic.

Nejkrásnější situace asi byla, když jsem porodila oba syny zdravé. Já si nemůžu stěžovat, já mám dobrý život. Mám hodného manžela, mám dobrý život a poslušné, hodné děti a milované rodiče, které vím, že mě milujou a já miluju jich, jako hodně. Vlastně si jenom přeju tu holčičku, abychom měli, vnouče – a uvidíme, jak to bude. Ale ono je to vždycky těžké, protože je to strašně těžké, když si tak člověk vzpomene na to všechno, že mu bylo dvacet jedna roků a najednou je to všechno pryč. A když vidím, že mému klukovi bude dvacet devět a nemá ještě dítě, no tak si řeknu – Jéžiš, já jsem byla tak mladá, teprve dvacet jedna let a už jsme měla dvě děti – a pak nic.“ Strašně mě to bolí, bolí mě to, ale jsem ráda, že jaké je mám.