Paměť Romů

Štefan Stojka (1940, Topolčany SR) pochází z rodiny koňských handlířů, kteří do války kočovali. Válka jeho rodinu zastihla na okraji slovenských Topolčan, kde měli provizorní dům. Během války se museli skrývat. Po válce se opět vrátili ke kočování, do Topolčan se však vraceli a zde byli také v roce 1958 násilně usazeni. Později pan Stojka odešel do Ostravy za svou ženou, kde pracoval do pádu režimu jako dělník.

Výpověď pamětníka, který pochází ze skupiny olašských Romů, kteří byli násilně usazeni v roce 1958 v Topolčanech na Slovensku. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: nacistické koncentrační a pracovní tábory, postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; kočovný způsob života v poválečném období; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky; migrace Romů ze Slovenska do českých zemí.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 30. 3. 2017 v Ostravě.

Délka původní nahrávky: 28 min.

"Vy máte súpis, ako to, že sa túlate?"

Jsem Milan a pocházím z Topolčan. Přijel jsem do Ostravy a vzal jsem si tady ženu, Berciho dceru. To byl romský král pro celou Českou republiku a také pro Slovensko. Byl to nejchytřejší Rom, tenhle Berci. A já si vzal jeho dceru a žiju tady v Ostravě.

Narodil jsem se 2. března 1940. Žili jsme v Topolčanech, měli jsme tam domy. Úplně na všechno si ale nepamatuju, protože jsem byl malej. Ty domy byly postavené ze dřeva a z vozů. Všechny nám je zničili, Němci naše domy zbourali a nikdy nám za to nic nedali. Byla to pro nás velká ztráta. Utekli jsme odtamtud všichni, celá rodina, aby nás Němci nezabili. A všechno nám zničili, zůstalo nám jen to, co jsme si odnesli na zádech – peřiny a děti, které nesli táta a máma. Nic jiného nám nezůstalo.

Schovávali jsme se u gádžů v kůlnách a ve stodolách. Byli to dobří gádžové. Museli se schovávat s náma, protože gardisti pronásledovali všechny. Byli jsme schovaný ve stodolách a choulili jsme se k sobě. Přinesli jsme si peřiny a pod nima jsme byli schovaný. Na tom místě zabili hodně Romů, všechny postříleli. Pamatuji si, že někteří Romové byli také v koncentrácích, v táborech. I můj otec byl v táboře, v Novákách. Jmenovalo se to Nováky, u Topolčan, u Prievidze. Museli tam pracovat, drželi je tam z donucení. Pak tyhle tábory všechny zlikvidovali, všechny je spálili, ale žádné papíry se o tom nezachovaly. Schovávali jsme se také v lesích, všude možně, aby nás nezabili. Takhle nějak jsme to přežili, válku a všechno. Byli jsme děti. Bylo nás jedenáct, teda tolik nás bylo až po válce, za války jsme byli jen tři.

Žili jsme velmi bídně, peníze jsme neměli. Rodiče chodili do vesnice žebrat a prosit o peníze. Gádžové jim dávali škvarky, sádlo, anebo jim dali nějakou práci. A tak jsme žili, jiným způsobem se žít nedalo. No a u gádžů, u sedláků pomáhali při sklizních, pomáhali jim u vody a oni jim za to dávali i peníze, ale hlavně jim dávali jídlo. Takhle jsme žili, bídně.

Jezdili jsme s vozama

Můj otec jezdil s koňma už před válkou. Já byl tenkrát maličký, ale doma mi o tom vyprávěli. Po válce zase kočoval, jezdili jsme i do Čech a všude možně. Měli jsme koně a vůz, neměli jsme auta, ty tenkrát neměli ani gádžové. Jezdili jsme s vozem a kde jsme našli místo, tam jsme zastavili a zůstali tam dva nebo tři dny. Po celém Česku jsme jezdili, všude! Do Prahy, Liberce, Karlových Varů, Plzně, všude možně. Všichni olašští Romové měli tenkrát vůz a koně, kočovali a snažili se vydělat peníze prodejem koní. Z toho žili. Na jednom místě zůstávali i dva tři týdny. Neměli stálý domov, dřevěný domy jsme si udělali až později.

Měli jsme tenkrát jedno místo, kde jsme zastavovali s vozem a v něm jsme spali. I v zimě i v létě. Pořád, furt. Bylo to blízko vody, řeky, a my se v ní myli a koupali, nebyli jsme špinaví. Nosili jsme si vodu v hrncích, ohřívali jsme si ji a pak jsme se v ní myli. Neměli jsme žádné studny, jen vodu z řeky. A v ní jsme se jako děti v létě koupali. Byl tam klid, čisto. Tak jsme žili. Na tohle místo jsme se často vraceli.

Do školy nás nevzali, práci mému tátovi nedali, protože nebyl vyučený, nic. Někdy se mu podařil obchod s koňmi. A z toho jsme žili. Chodili jsme ke gádžům a pracovali jsme pro ně. Byli to soukromníci, sedláci.

Tenkrát to bylo tak, že když někdo z Romů vařil, zavolal všechny ostatní jíst společně z jedné mísy. A dal najíst postupně všem. Romové vařili perkelty, plněný knedlíky, když měli slepičí maso. Tehdy byl mezi Romy krásný svět. Jeden druhému dal, i kdyby měl jen jediný drobek, dali by z něj najíst všem. To byli moc dobří lidé, velmi hezky se k sobě chovali. Všichni byli příbuzní a měli se navzájem rádi.

Později si Romové kupovali byty a v nich bydleli. Naši tátové se snažili obchodovat s koňmi a taky dělali různé jiné práce. Už si to přesně nepamatuji, už jsem starý. Obchodovali s koňmi, kšeftovali s nimi. Jednou koně vyměnili, jednou prodali a něco na tom vydělali. Ale vydělali jen peníze na živobytí. Měli jsme vozy a na nich byly plachty, ve vozech seděly děti a jejich tátové seděli vpředu za otěžemi. Kam jsme dojeli, tam jsme zastavili, udělali oheň a na něm nám vařili. Tak jsme žili.

Ten soupis tě nikam nepustil

A pak přišel rok 58 a byl ten soupis. Přišli policajti a obklíčili nás všechny. Sebrali nám koně i vozy. „Nesmiete kočovať! A musíte byť na jednom mieste!“ řekli a udělali nám soupis. A zase jsme nikam nesměli jet, do jiného místa, museli jsme zůstat na jednom místě. Na tom místě jsme dostali práci, a když tě našli v jiném okrese, už volali, udávali nás na policajty. Za to nás mohli zavřít, protože se na nás vztahoval soupis. Nemohli jsem už ani kočovat, ale ani se někam pohnout. Chtěli, abychom byli jenom na jednom místě a tam pracovali. Ale do práce nás nebrali. Nikdo. Když jsme ještě kočovali, nás děti nevzali do školy, protože jsme neměli bydliště. A tak jsme zůstali všichni hloupí. Romové nejsou chytrý, nejsou vyučený, nic. Když nám udělali ten soupis, museli jsme být na jednom místě. To bylo v Topolčanech. Vzali nám koně, vozy a my už jsme pak nechtěli dál jezdit, báli jsme se. Vždyť by nás zavřeli. A vězení se naši tátové báli, protože i oni už byli dost starý.

Sebrali nám naše koně a vůbec nic nám za ně nedali. To byl zákaz kočování. Jiný lidé, kteří se obrátili na vládu kvůli odškodnění za to, co jim komunisti sebrali, uspěli, vrátili jim to zpět nebo jim za to zaplatili. Ale nám nedali vůbec nic! Za ty koně. A taky nám sebrali zlato. Všechno! Tenkrát řekli, že je ukradené! “Odkal to máte?” Nechápali, jak jsme si na ně mohli vydělat. Chtěli zjistit, kde jsme ho vzali. A všechno nám sebrali, nenechali nám nic, ty komunisti. Moje máma měla prsteny, takovýhle, řetízky, náramky. A až dodnes nám za to nic nedali, ani korunu, nic. Ani za jednoho koně, ani za vozy. No a takhle se z nás stali úplný žebráci. Tyhle komunisti! A ani práci nám nedali. „Keď nie ste vyučený, kto vás bude zamestnávať,“ říkali. Jenže kdo by nás vzal do práce, když jsme nebyli vyučený? A jinam jsme jet nemohli, vztahoval se na nás ten soupis. Kdybych chtěl jít pracovat do Prahy, nebylo by to možné, ten soupis tě nikam nepustil. Každý to měl zapsané v občance. Podívali se do občanky: „Vy máte súpis, ako to, že sa túlate? Ja idem do práce! No, späť bežte, alebo vás zatvoríme!“ No.

Co mohli říct? Kdyby něco řekli, mohli by je ještě zavřít. Nikdo se nás nezastal, protože Báno byl v té době už mrtvý. Už s námi dlouho nežil, zdržoval se někde v Praze nebo v Ostravě, na vládě, protože on měl školy.

V Topoľčanech nás bylo asi dvacet rodin, všichni jsme tam byli příbuzní. Romové k nám jezdili odevšad, z Chynoran, Bošovců, Krušovců. Všichni Romové jezdili k nám, protože tihle olašští Romové byli chytří, tihle naši, Stojkovci. A přicházeli sem za tímhle Bánem. A ten jim dělal romské soudy. Rozhodoval tak, aby se nehádali, aby mezi nimi byl klid. Děti aby mohly chodit do školy a nekradly a tak. Báno je učil, i nás, protože byl chytrý, chodil do školy. On si vzal ženu z Komárna, tam jezdil a zavíral ty ubožáky, ty maďarský Romy a ty, co se jim říkalo Drizárové, ale byli to Romové, korytáři. Nechal zavřít ženu, co si ji vzal, jejího syna a muže. A tihle ho zabili. Zabili ho proto, aby už Romy nezavíral. Zabili ho a tam ho rozsekali, sekerou. Jeho rodina ho nemohla mnoho let najít, až jednou tam přijel jeho syn, jmenoval se Vince, přijel do Komárna a zeptal se jednoho děcka: „Nevíš, kde je Báno? On mě hledá, já před ním utíkám!“ A to řeklo: „Ále, tenhle Báno, toho už zabili Drizárové. Nemusíš se bát, ten už ti nic neudělá.“ No a on ho dlouho hledal, Vince, nevěděl, kde je. My jsme se nějak doslechli, že ho tam zabili., v Komárnu, tihle Drizárové. Ti, co dělají koryta.

Pak už jsem v Ostravě zůstal

Potom skončil tenhle soupis. Mladí odešli do Čech a začali pracovat. Měli se tehdy líp, když pracovali. Vydělávali peníze a měli klid. Přijel jsem sem, do Ostravy, protože jsem tady znal hodně lidí a i oni mě tu znali. Potkal jsem se s mojí ženou, byla to mladá holka, a tak jsem si ji vzal. Její otec ani máma proti tomu nic neměli. Byli rádi, že jsem si ji vzal, protože jsem byl štramák, frajer. A ona si mě hned vzala, už mě nenechala odejít. No a tak jsem zůstal tady, v Ostravě. Už jsem se nevrátil do Topolčan, ale jezdil jsem tam, protože jsem tam měl mámu.

Pracoval jsem, dělal jsem s lopatou a na Černé louce jsem dělal pomocníka, taky jsem dělal řidiče. A vydělával jsem peníze. Bylo dobře, dobře bylo, když jsem vydělával. Dřív jsem vydělával pět šest tisíc a tady jsem platil za byt třistapadesát korun, třistašedesát.

Protože kdybych nedělal, potrestali by mě. Kdo nedělal, dostal šest měsíců. Nejvíc šest měsíců mu dali, když za komunistů nepracoval. No a já, protože jsem pracoval, dostal jsme tenhle byt. Dali mi jiný, ale já ho vyměnil a bydlím tady už 28 let. Dvacaťosm roků tu bydlím. Měl jsem byt jinde, v paneláku, a vyměnil jsem ho, protože tamten byl nahoře, a já nemůžu chodit do schodů, tak jsem ho vyměnil s jednou paní. No a výbor mě nechal, protože jsem pracoval.