Paměť Romů

Mária Stojková (1950, Belúš SR) je dcerou Roma, který byl olašskými Romy uznáván za romského krále. V době jejího dětství rodina kočovala a otec handloval s koňmi. V roce 1958 přišli do Ostravy, kde byli nuceně usazeni a Mária byla umístěna do zvláštní školy. Po škole se vdala a porodila šest dětí. V roce 1986 jí byla bez jejího vědomí provedena sterilizace, s jejímiž následky se těžce vyrovnává dodnes.

Výpověď pamětnice, která pochází ze skupiny olašských Romů, kteří byli násilně usazeni v roce 1958 v Ostravě. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: postavení Romů na Slovensku za druhé světové války; kočovný způsob života v poválečném období; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky; problematika násilných sterilizací romských žen.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 30. 3. 2017 v Ostravě.

Délka původní nahrávky: 38 min.

Byla jsem v životě šťastná, dokud jsem neonemocněla

Romsky mi říkají Káli, česky Maria Stojková, narodila jsem se 30. března 1950 v Belúši. Tam bydleli moji rodiče a rodiče mého otce. Měli vůz a koně. Bydleli na takovém place v Belúši. Bylo nás deset dětí, sedm holek a tři kluci. Kočovali jsme z místa na místo, s koňmi a vozem. Máma nám vždycky připravila místo na spaní pod vozem. Romové vždycky dělali oheň a máma nám na něm vařila. S koňmi a vozy nás společně kočovalo více rodin. Kupovali jsme od gádžů slepice a z nich dělali polévku a potom jsme ty slepice pekli s bramborami. Romky udělaly placky z mouky, pak daly do hrnce sádlo, protože tenkrát nebyl olej, a pekly je. Náš vůz nebyl velký, měli jsme k němu zapřažené dva koně. Táta seděl vpředu, vedle něj máma a my děti byly vzadu na voze. Tam byly také peřiny, polštáře… Úplně vzadu, v kufru, bylo jídlo.

Babička i máma nosily na hlavě šátek, další šátek pak měly ovázaný přes záda. Staré Romky si oblékaly zástěry a romské sukně. Další šátek jsem dostala pro příležitost křtu dětí. Zavazovaly se do něj jako do zavinovačky, byl z krásného kašmíru, takový byl zvyk. Já bych Vám ho ukázala, ale už ho nemám. Moje máma před pěti lety zemřela a její snacha všechny věci, které měla, spálila.

Můj otec vždycky vyprávěl, jak prožil válku, že to byla doba velké hrůzy. Máma vyprávěla, že ji znásilnili a že trpěla. Teď nevím, jestli Rusové, nebo Němci. Když o tom mluvila, moc plakala a říkala, kolik toho zkusila. Více žen u nich znásilnili. No a pak táta vyprávěl, co si pamatuju, že později, za komunistů, ho poslali na nucené práce do Jáchymova. Pak za to dostal nějaké peníze a dal nám z toho všem dětem něco. Kde přesně bydleli, když byla válka, to už si nepamatuju, je možné, že právě v té Belúši.

Mému dědovi říkali Loulo. Táta se jmenoval Berci. Moje máma Marci. Moje babička byla Kejža. Druhá babička z máminy strany Sedra. Její muž byl Jojo – můj děda od mámy. Rodina z máminy strany byla z rodu Julcovára a můj otec byl z rodu Báčešti. Pocházeli ze Slovenska, z Belúše. Pokud vím, tak se tam i narodili. V té vesnici bydlel můj děda. Měl vůz a koně. Tam byl takový velký plac a oni se na něm usadili, taková louka. Pět šest vozů.

Můj táta byl romský král

Když jsme přijeli do Ostavy, bylo mi osm let. Přijeli jsme sem do Česka celá rodina, co si pamatuji, byl s náma můj děda, moje babička, moji strejdové, mí rodiče a k tomu my děti a jeli jsme do Kunčiček, s dědou a babičkou, s tátovým tátou. V těch Kunčičkách koupili dům. V něm bydlela jenom naše rodina, můj otec, matka, jeho máma a my děti. Začaly jsme tam chodit do školy. Táta tam nastoupil do práce. Později táta koupil vilu v Mrázové ulici v Ostravě. Šedesát nebo padesát tisíc tenkrát stála, byla tenkrát levná. Dali mě do zvláštní školy, protože jsem propadla. Tady v Ostravě jsem pak i školu dokončila.

Táta a máma byli předními Romy, jak se říká, romskými králi v Čechách. Táta dělal romské soudy (tzv. krisi) a vedl Romy k tomu, aby mezi sebou udržovali klid, aby se respektovali, nehádali se a nebili. Můj táta byl moc dobrý člověk, Romové ho měli rádi, byl romský král. A on měl rád klid, když se nikdo nehádal a nemlátil. Když drželi Romové pospolu. Romské soudy probíhaly tak, že když nastal nějaký problém, můj otec svolal starší Romy, protože on byl jejich šéf. Dohadovali se a pak svolali soud, můj táta a jeho kmotr Jožo. Oni byli v Česku nejvýše postavení. A pak vynesli verdikt, co mají ti a ti Romové dělat, jestli je potrestají nebo co se bude dít. To už si pamatuji, to už jsem byla velká.

No, a když jsem vyšla školu, přijel do Ostravy na návštěvu můj muž. Moje máma byla jeho sestřenice. Byl z rodiny. Seznámila jsem se s ním a vzala si ho. Svatbu jsme neměli. My, olašští Romové, neděláme svatby, my spolu začneme rovnou žít. Potom se třeba udělá obřad na radnici nebo tak, ale svatbu neděláme. Dneska ale mladé holky svatby dělají, je to teďka moderní. Tedy samozřejmě záleží na tom, jestli si to rodina může dovolit finančně. Ale když já jsem byla mladá, měla jsem hned děti. Nikdy jsem nepracovala, vychovávala jsem děti jedno za druhým a byla jsem s nima doma. Za komunistů žena nemusela do práce, když měla malé děti. Můj muž pracoval. Jednu dobu dělal v nemocnici jako závozník a potom zase někde ve městě. Za komunistů se muselo pracovat. Jinak si ale myslím, a nezlobte se, co teď řeknu, že za komunistů to bylo lepší.

Neměla jsem tu moc příbuzných, jenom mého tátu. Jeho dva bratři zemřeli mladí. Mijuš se zabil a tomu druhému bylo čtyřicet, když zemřel, byl totiž moc tlustý. Měl tři sta pět kilo. Bylo mu čtyřicet a umřel. Druhému bratrovi bylo jen třicet sedm. Nějaký Rus jel domů z Rumunska a narazil do něj a zemřel. Teď je tady romským králem Thulo. To je můj bratr. Zvolili ho po mém tátovi. On je náš král tady, v Brně je jeden z rodu Bandúrů, jmenuje se kmotr Berci. A na Slovensku je zase Jendo. Ale každý je králem ve svém městě. Ten kmotr Berci je moc chytrý člověk. I on dělá soudy a dobře. Jendo ze Slovenska se s ním vždycky spojí a společně se radí.

"Člověče, proč jsi mi to udělal?"

V roce 1986 mě operovali. Chodila jsem předtím šest měsíců k doktorům, tvrdili mi, že mám nádor. Já z toho nespala, měla jsem malé děti. Ani v noci ani ve dne, půl roka jsem nemohla pořádně jíst ani spát. Pořád jsem brečela, že umřu a že opustím svoje děti. No a pak mě operovali a doktor mi bez mého vědomí udělal zákrok, po kterém jsem už nemohla mít děti. Neřekl mi to předem. No a po operaci byla vizita a primář mi řekl: „Paní Stojková, radši od doktorů ruce pryč! Místo jedné operace vám udělali dvě!“ Jeho asistent tam stál a mlčel. Nedíval se na mě. Řekl mi, co mi udělal. Zeptala jsem se ho: „A proč jsi mi to udělal?“ Protože jsem už věděla, že ženy, kterým tohle udělali, měly potom problémy, velké problémy a onemocněly. No a říkám: „Člověče, proč jsi mi to udělal? Už jsem nechtěla děti, ale proč si mi to udělal?“ No, po operaci to řekl mojí sestře a ta se s ním hádala, že proč mi to udělal. Udělal to bez mého vědomí. Po tomhle, po té operaci, jsem měla obrovské bolesti, protože místo jedné operace mi udělali dvě. A tak jsem asi pět nebo šest dní byla na JIPce a prosila jsem asistenta, aby mi dal morfium, abych už umřela. Protože jsem měla opravdu strašné bolesti. No a po půl roce po té operaci jsem onemocněla. Seděla jsem v parku se svými sestřenicemi a najednou jsem neviděla na jedno oko. Tak mě odvedli k doktorovi a vyšetřili mě. Pak jsem zase viděla. Od té doby se mi občas stává, že nevidím, tak čtyřicet minut. No a pak jsem onemocněla na srdce, páteř… Mám teď více nemocí, asi osm. Od toho roku 86 po půl roce. Úplně se mi zhroutil život, onemocněla jsem. Nic nezvládám. Nebýt mého ošetřovatele, co mi pomáhá, je se mnou konec. Připravuje mi prášky, vaří mi. Myje mě, uklízí…

Před tou operací mně nedali podepsat žádný souhlas. Tehdy mi tvrdili, že mám nádor na vaječníkách. To jsem jim podepsala, ale sterilizaci ne! Vůbec jsem o tom nevěděla. Pak mi to řekla moje sestra, po operaci, protože se to dozvěděla od doktora. Já plakala, hádala se i s doktory. Proč mi to jen udělali? U nás sterilizovali ještě jednu Romku a ona moc trpěla. Její muž už s ní nikdy nechtěl nic mít jako s ženou. Já jsem žádala, aby nám dali odškodnění, protože mi zničili život. Bylo mi 36 let a velmi jsem onemocněla. Můj muž už se mnou o tom nikdy nemluvil, hádal se kvůli tomu s doktory, že nám zničili životy a ženy že onemocněly. To bylo velmi zlé. Nechci to ani říct do kamery, když tak potom soukromě, jak nám za tohle muži nadávali. Že nám zničili životy a že kvůli tomu ženy onemocněly. Před tímhle mi nic nebylo, neměla jsem žádné nálezy. Mám to černé na bílém, můžu vám to předložit, jak jsem kvůli tomu onemocněla. Už třicet let se léčím. Můj život je od té doby velmi těžký, a moc jsem trpěla kvůli tomu doktorovi, co mě udělal tu sterilizaci. Zasloužila bych si odškodnění, a i ty další ženy, co jim to udělali. Zničili jejich životy. Kdybych s vámi byla sama, řekla bych vám, jako ženě, jak ještě jsem trpěla. Ale nechci to říkat před kamerou. Úplně nám zničili životy. Byly jsme přitom ještě mladé.

Byla jsem v životě šťastná, dokud jsem neonemocněla. Ať vám Bůh pomáhá. Poté co mi udělali tuhle operaci, můj život se zhroutil. Onemocněla jsem. Dneska mě už nic nebaví, pořád jenom pláču. Přemýšlím nad tím, že umřu a zanechám tu děti a vnuky. A nejvíc myslím na vnuka. Toho mám ze všech nejradši. Jmenuje se Paríž. Stále kvůli němu pláču.