Paměť Romů

Josef Kudrik (1958, Studénka) se narodil do rodiny kočovných handlířů, která byla v roce 1958 přinucena usadit se v Ostravě. Po dokončení základní školy nastoupil do zaměstnání, vykonával však pouze nekvalifikované práce a přivydělával si prostřednictvím podomního překupnictví. V polovině 80. let se rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Ameriky, kde měl příbuzné. Po revoluci se vrátil zpět do Česka.

Výpověď pamětníka, který pochází ze skupiny olašských Romů, kteří byli násilně usazeni v roce 1958 v Ostravě. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: kočovný způsob života v poválečném období; zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958 a jeho důsledky; postavení Romů v československé/české společnosti; migrace z komunistického Československa do zahraničí.

Rozhovor nahrála Markéta Hajská 30. 3. 2017 v Ostravě.

Délka původní nahrávky: 31 min.

Romové neměli za komunistů žádnou šanci

Říkají mi Thúlo, jsem z Ostravy a budu vyprávět o tom, co moje rodina zažila za komunistů a za demokracie. Narodil jsem se v roce 1958 na Slovensku, ale hned potom, co jsem se narodil, jsme odtamtud odešli. Naše rodina žila v Belúši, okres Povážská Bystrica. Tam doma jsme měli malý domeček, na konci obce. Na Slovensku, jsme nebyli nijak hlášení. Moji rodiče kočovali z místa na místo, až do toho soupisu kočujících osob jsme si mohli jezdit, kam jsme chtěli. Když pak byl soupis, byli jsme zrovna v Ostravě a už jsme tu museli zůstat. Můj otec už pak nemohl dál jezdit s koňmi a musel si najít práci. Pracoval v dole až do doby, dokud neonemocněl a neodešel do důchodu.

Naše rodina pochází z rodu Bougešti. Děda mého dědy, nebo kdo, to už nevím přesně, se jmenoval Bougovádži. Podle něho nám říkají Bougešti. Tátovi se říkalo Berci, byl to moc chytrý člověk. Romové ho uznávali za svého vůdce. Do války kočoval společně se svým tátou, s mým dědou. Romové tenkrát jezdili z místa na místo, protože jim žádná obec nedovolila se na jejím území usadit. A mnohokrát se stalo, když zastavili navečer na kraji nějaké vesnice, někde u vody, aby mohli napojit koně, a začali vařit, že přišli četníci a začali jim kopat do hrnců. Museli odjet, neměli jinou možnost, než se přesunout jinam. A tak kočovali z místa na místo, v žádné vesnici jim starosta nedovolil zůstat.

Kdyby nebyl ten soupis, až dodnes by kočovali. Jenomže když byl soupis, museli nechat Romy usadit na území své obce. Kde policajti Romy zastavili, dovedli na národní výbor a přinutili zapsat se k pobytu, už museli zůstat. Tomu, kdo by chtěl opustit místo svého pobytu, hrozil kriminál.

Tenkrát chtěli dát všechny Romy do zvláštní školy

Odmalička jsem vyrůstal v Ostravě. Nejprve jsme bydleli v Kunčičkách, kde jsem i nastoupil do školy. Pak jsme se přestěhovali sem a já pak chodil do školy tady. Dříve Olašští Romové nechodili do školy, když kočovali. Všichni byli dříve negramotní. Můj otec mi vyprávěl, co prožil, když ještě kočovali. Tenkrát neměli žádnou práci, byli rádi, když jim nějaký sedlák práci dal, aby měli pro děti jídlo. Měli podřadné postavení, kam přišli, lidé je odsuzovali a vyháněli. To byl důvod, proč olašští Romové nebyli zvyklí zůstávat na jednom místě – gádžové je odevšad vyháněli. Nezbylo jim, než kočovat z místa na místo. Usadili se, až když byl ten soupis. Po tomhle soupisu museli nastoupit do práce a chodit do školy.

Olašští Romové dodnes česky moc dobře neumí, protože doma mluvíme romsky. Ve škole to dětem moc nejde, protože nerozumí. Naši rodiče nás nemohli učit česky, protože sami neuměli česky ani číst ani psát. Ani pomáhat s učením nám nemohli. Moje máma se až do konce života podepisovala třemi křížky, můj táta se naučil trochu číst, až když byl ve vězení.

Tenkrát chtěli dát všechny Romy do zvláštní školy. Stačilo, aby jen něco nevěděli a už říkali: „Voni na školu nestačej! Nestačej ostatním žákům!“ Já měl to štěstí, že můj táta se zvláštní školou nesouhlasil, a tak mě nechali na normální škole. Romům říkali: „Vám je na zvláštní škole nejlépe. Vždyť vy nic nevíte!“ Když byl zlý ředitel nebo učitelka, vyhodili romské děti do jiné školy. Ať jste chtěli nebo ne, museli jste jít do zvláštní. Když byla dobrá učitelka, řekla: „ Dobře, necháme dítě tady a uvidíme, co bude dál.“ Jenže když byla špatná, vyhodila vás na zvláštní. A když někdo nešel, jeho rodiče zavřeli.

Skončil jsem základku a tehdy to bylo tak, že jsem musel jít do práce. Každý věděl, že kdyby práci odmítl, můžou ho zavřít. Takže když jsme dokončili školu, museli jsme začít dělat tu nejpodřadnější práci a ještě nás do ní nechtěli vzít, protože jsme Romové. Jenomže, ať jsme chtěli, nebo ne, ať se jednalo o dobrou práci, nebo o špatnou, museli jsme pracovat. Tehdy jsme museli vzít i tu nejšpinavější práci. Všichni s tím tenkrát byli smíření, nedalo se nic dělat. Nebylo to tehdy mezi Romy chápáno jako ostuda. Slušnou práci nám nechtěli dát, protože jsme nebyli vyučení. Neměli jsme žádné vzdělání, jenom základní školu a nic jsme pořádně neuměli.

Takový Rom, jako byl on, se jen těžko najde

My všichni zůstali bydlet v Ostravě. Když táta začal pracovat v dole, mohl vzít půjčku na dům, kterou pak splácel do doby, dokud vážně onemocněl. Pak šel do důchodu a potom, už za demokracie, zemřel. Měl rakovinu.

Táta byl nejznámějším olašským Romem v Česku. Romové ho považovali za svého krále. Všichni naši Romové ho znali a uznávali ho za jednoho z tří nebo čtyř nejvýznamnějších Romů v celém Československu. I ve světě ho znali. Opravdu si ho všichni olašští Romové velice považovali, jeho jméno zná každý z nás. Takový Rom, jako byl on, se jen těžko najde. Jenže co se dá dělat, život jde dál a na jeho místo museli přijít další. Tohle postavení přechází z pokolení na pokolení. Po tátovi byl králem můj kmotr a po něm můj strýc. Olašské Romy vždycky vede někdo z nejstarších mužů.

My jsme se i za komunistů snažili prodávat vybrané zboží. Kšeftovali jsme s oblečením, s hodinkami, tenkrát frčely digitálky. Kupovali jsme je a zase prodávali a vždycky jsme na tom vydělávali. Jenže tenkrát bylo kšeftování zakázané, takže jsme museli prodávat tajně. Kdyby tě chytl policajt s hodinkami, šel bys hned do vazby. Takže se to muselo dělat všechno potajmu. Někteří gádžové to nahlásili na policajty a bylo zle. Romové ale vždycky na něco přišli. I za komunistů, i když to bylo zakázané. V jiných státech, například v Polsku, Bulharsku nebo v Rumunsku se ale dalo kšeftovat normálně. Jenom u nás v Československu ne. Tady na to byly přísné zákony. Já jsem si pořídil pas a jezdil jsem do jiných zemí kšeftovat. Tam, když tě chytil policajt, nic ti neřekl. Prodáváš něco, to nevadí. Ale u nás to bylo trestné.

Romové neměli v Česku dobrý život. Za komunismu bylo strašně složité získat výjezdní doložku, která byla zase nezbytná k vycestování do zahraničí. Když jí někomu vydali, byl to zázrak. Vědělo se, že v Ostravě doložku nechtějí nikomu dát. Mnoho Romů si z toho důvodu přehlásilo trvalý pobyt do jiného města, kde byla větší šance doložku získat. Nevím o nikom, komu by ji dali v Ostravě. I mně ji zamítli, a to jsem nebyl nikdy trestaný. Musel jsem se přihlásit do Brna a tam mi ji vystavili.

Romové neměli za komunistů žádnou šanci. Někdy nás ani nechtěli pustit do hospody. To jsme si pak museli jít stěžovat na KSČ, čehož se někdy lekli. Komunisti totiž tvrdili, že nejsou rasisti. Přitom kolikrát říkali: „Najděte si jinou hospodu!“ A dneska je to to samé.

Kdo měl možnost, utekl na Západ

Za komunistů jsem utekl ze země. Jel jsem do Maďarska, tam jsem potkal jednoho Jugoslávce, který mě vyfotil a pořídil mi jugoslávský pas. Za komančů se mohlo na jugoslávský pas volně cestovat, bez víz. S tímhle pasem jsem odcestoval do Německa, kde jsem se setkal s Romy, které jsem znal z Ostravy. Našel jsem tam jednoho Němce, který mi dal německý pas, já si tam nalepil svou fotku a odletěl jsem za mými strýci do Ameriky. Tam jsem pak nějakou dobu žil.

Strýcové odešli do Ameriky v roce 1968, když odstoupil Dubček, když ho vláda odstranila. Nejprve odešli do Německa a pak se dostali až do Ameriky. Nám odtamtud posílali peníze na živobytí. Když přišla demokracie, už jsem se nebál a jel jsem zase domů a se mnou se vrátili domů i oni. Všichni. Už se nemuseli bát, že je někdo chytne a zavře. V Americe bylo dobře. Kdo z olašských Romů měl tu možnost, utekl za komunistů na Západ. Kdo tu možnost neměl, musel to tady nějak zvládnout. To strašné utrpení, co tu bylo. No a po převratu to bylo ze začátku všechno úplně jiný. Jenže časem se všechno vrátilo do starých kolejí a dnes je to skoro stejný jako za komunistů. Romy zase nechce nikdo ani vidět. To se opět opakuje! Zase Romy nenechají jít ani do hospody, zase je to tak jako za komunistů.

Nejkrásnější doba mého života byla, když jsem se oženil a narodil se mi syn. A pak když se moje děti oženily a narodili se mi vnuci, i to bylo úžasné. Když máš vnuka a staráš se o něj, tehdy je život krásný. To je to nejkrásnější na světě.