Paměť Romů

Agnesa Horváthová (1949, Ondavské Matiašovce SR) strávila dětství v romské osadě na Slovensku, v polovině 60. let se s rodiči přestěhovali do Čech. V 80. letech spoluzakládala folklórní soubor Perumos, s nímž léta jezdila a vystupovala po celé Evropě. Po setkání s Milenou Hubschnannovou se začala věnovat vlastní tvorbě, především psaní povídek a básní. Po roce 1989 byla aktivní v Romské občanské iniciativě.

Výpověď pamětnice původem z východního Slovenska, oblast Zamaguří. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: život na Slovensku v poválečném období; poválečná migrace obyvatelstva ze Slovenska do českých zemí; kulturní aktivity Romů v 80. letech 20. století; posilování extremistických postojů určité části české společnosti po roce 1989; migrace z Čech do zahraničí po roce 1989.

Rozhovor nahrála Barbora Šebová 6. 3. 2017 v Praze v rámci projektu organizace Post Bellum, z. ú.: Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective.

Délka původní nahrávky: 1 hod 45 min.

"Piš, neboj se toho!"

Jmenuju se Agnesa Horváthová, narodila jsem se 4. dubna 1949 na východním Slovensku. Rodiče pocházejí z východního Slovenska, matka je Rusňačka. Narodila jsem se ve vesnici Matiašovce, pocházím ze šesti dětí, já jsem nejstarší, mám čtyři sestry, jedna už umřela, a jednoho bratra. Žili jsme na Slovensku ve vesnici, ne moc odděleně od sedláků, takže to nebylo tak, jak se tehdy říkalo, že Romové bydlí zvlášť, u lesa. Nemluvili jsme romsky, ale hutorácky, slovensky jsme mluvili ve škole.

Práce tam nebyla. Táta většinou pásl krávy, matka byla doma s dětma. Co jsem slyšela z vyprávění, nejvíc pomáhala babička. Chodila pracovat k sedlákům a uměla dělat všechno. Tenkrát to bylo tak, že ženy většinou živily děti a celou rodinu. Babička uměla dělat košťata, chodila po sedlácích, všechny práce uměla. Uměla vymazávat pece, ve kterých se pekly chleby, koláče atd. Učila mě to. Když už jsem byla větší – osm devět let –, brala mě s sebou po sedlácích. Myslela si, že to bude tak, jak to bylo za ní, tak mě učila a já jí za to můžu poděkovat, protože mě naučila hodně věcí, okopávat brambory – sklízet kukuřici, obracet seno…

Byl to i, řekla bych, smutný život. Byli jsme chudý, ale měli jsme radostný život, protože televize nebyla, rádio nebylo, bylo ale vyprávění, a to bylo něco. Dnešní děti to neznají. My ano, my jsme to zažili. Venku třeba, sedělo se u ohňů a vyprávělo se a každý byl zticha, nikdo nemluvil a ten nejstarší vyprávěl, střídali se. A člověk, když na to dneska vzpomíná, tak neví, jestli to byla pravda, nebo to byl výmysl, nebo si to předávali z generace na generaci. Bylo to nádherný a my děti u toho usínaly. V zimě taky, když se dělalo peří, ženský draly a chlapi vyprávěli. Prožila jsem, dá se říct, pěkný dětství. Dnešní děti to už takhle nezažijou.

Ve čtrnácti už jsem musela do fabriky

Dochodila jsem školu ve čtrnácti, tehdy jsme končili ve čtrnácti, a chodila jsem i do český školy i do slovenský. Tenkrát Romové jezdili za prací do Čech, protože každý chtěl mít zděný baráček, už nechtěli mít dřevěný. A táta nás bral s sebou, nechtěli nás tam nechávat. Táta v zimě, když už věděl, že nejde jen pořád pást krávy, chodil i do Košic dělat, a pak se rozhodli, že pojedou do Čech a zůstanou. Přijeli do Prahy, do Jinočan za Prahou, a tam dělali na statku. Já už jsem musela ve čtrnácti do fabriky do Řeporyjí, do cihelny jsem chodila dělat. Máma dělala v kravíně, táta dělal s koňmi. Miloval zvířata, on to s nimi uměl.

Tam jsem právě potkala svého manžela. Čtyři nebo pět měsíců mi scházelo do sedmnácti, když jsme se potkali, no a tak jsme začali spolu žít. Byt jsme neměli hned, ale to je dobře. Neměla jsem šest let děti, až po šesti letech, když jsme se přestěhovali do Prahy. Pak přišel manžel z vojny, a to jsme se už osamostatnili, bydleli jsme sami. Narodily se mi děti, první kluk v roce 1971, holka 1973, pak kluk 1975 a poslední 1979. Děti chodily do školy, my do práce. Ze začátku jsem jezdívala i jeřábem v ČKD, s manželem, pak jsem dělala v Tesle, pak jsem u popelářů, chodili jsme tam zametat, tam jsem taky byla osm let. A chtěla jsem, aby ty moje děti žily jiný život, než jsem žila já, aby se vyučily. Bohužel, nepovedlo se mi.

Co kdybychom si založili soubor

Osmdesát pátý nebo osmdesát šestý rok – scházeli jsme se s mojí rodinou, moje rodina se jmenuje Rusenkova, po mámě. Scházeli jsme se vždycky v sobotu, v neděli a povídali jsme si, zpívali, tancovali, a pak nás to tak nějak napadlo – a co kdybychom si založili soubor, když si zpíváme, tancujeme, proč bychom to nemohli ukázat. A tak jsme založili soubor Perumos. Pomáhal nám hodně Ivan Veselý, tenkrát za komunistů vedl nějaký ty kulturní věci. Byl to dobrý člověk. Jezdívali jsme víc ven. V cizině nás znali víc než tady v Čechách. Nevím proč, ale tady nás vůbec nebrali: „Romáci jenom tancujou a zpívaj“. To ale nebyl jenom zpěv, pozor, ani jenom tanec.

My jsme dělali narození dítěte – křtiny – co během nich probíhalo. Dítěti jsme přáli do vínku: “Kaj te aves ajso šukar sar kadi kitkica!” nebo “Kaj te aves kajso baro sar kada stromos!” Takhle se jim přálo v romštině. Pak byla svatba, ty zvyky. Nevěsta neměla závoj, jen věneček, ale byla v kroji a měla čepení. Tenkrát se povinně čepilo. Já nevím, jestli víte, co je čepení. Šátek na hlavu. Já do dneška používám šátek, když jdu vařit. Tenkrát by si nedovolila žádná ženská, aby měla vlasy rozpuštěný nebo do culíku, to je jedno, aby takhle šla k vaření. Tyhle kroje, co je máme teďka, tak já jsem vycházela z toho, co dřív nosily naše babičky. Měly šátek, zástěru, halenu s dlouhým rukávem, neexistovalo s krátkým. Tenkrát ženy musely chodit opravdu zahalené, delší sukně. Babička nosila tři čtyři, takže já jsem vycházela z toho. Pak jsem ale řekla, že si nemůžeme dávat tři čtyři sukně, že je to těžký. To bychom nezvládaly, tak jsem udělala jenom dvě – spodní a vrchní. A zástěru také máme, když děláme svatbu. To všechno jsem nechala, ale udělala jsem to tak, aby byla víc barevná. Tenkrát nosily kytičkovaný, ale ne tak výrazně barevný, jak jsem to dala já. Kroje jsme si šily samy, akorát co nám koupil bratranec, byly boty, klukům ty holiny. Já nevím, jak se tomu tady říká, já tomu říkám holiny. Kalhoty jsme jim ušily, košile atd., všechno. Takže kroje jsou naše perumácké.

Dělali jsme pohřeb, ten byl na tři části. A pak bylo vystoupení, kde byl jenom zpěv a tanec, takže to mělo čtyři části. Ten pohřeb jsme dělali, aby lidi viděli, jak my Romové děláme pohřeb, že opravdu ta úcta tam je maximum. Rozloučí se člověk s ním tak, že sice odejde, ale je furt s náma. My jsme v Čechách vůbec neměli takový zážitek, když jsme vystupovali, jako v cizině. Tam to pochopili, ten děj, takže hodně jsme byli zvaný všude a nejvíc do Francie.

Ale já neumím psát romsky!

A pak jsme se potkali – to už jsme snad fungovali rok, dva roky – s paní Hübschmannovou. Ta byla milionová ženská, taková už ani nebude. To byl milionový člověk, prostě s ní se dalo povídat si o všem. Cokoliv, my jsme rozebírali všechno. Začala jsem jí vyprávět, co se dělo doma na Slovensku. Tak to dej, napiš to, dej to na papír. Tak jsem jí řekla, že to napíšu česky nebo slovensky, a ona že musím romsky. Už jsem na začátku říkala, že u nás se nemluvilo romsky, já jsem se naučila romsky až u manžela, protože jeho rodina mluvila romsky. „Ale paní Hübschmannová, já neumím romsky, jinak se mluví a jinak se píše.“ „Ano, tak budeš chodit ke mně,“ – tak jsem chodila tam. Ukázala mi, jak se to dělá, jak se píše. A říkám – „Co teď?“ „Piš, pojď, neboj se, všechno uděláme tak, jak to má být.“ Psala jsem povídky, básničky do těch novin, tenkrát ještě měli udělat nějaký romský slabikář, nevím, jestli vyšel. To dělal tenkrát pan doktor Ščuka, i tam do toho jsme psali.

A pak jsem začala psát, paní Hübschmannová mi v tom pomohla, a vyšla knížka Pal e bari Rama the aver paramisa – a tam jsou všechny prvky, co jsem poslouchala z vyprávění, a dala jsem tam i něco svého, ale většinou to bylo z toho vyprávění. Pak jsem ještě, to už paní Hübschmannová nebyla, psala s panem Oláhem, to byl také spisovatel romskej. Neměli jsme žádnýho nakladatele, aby tu knížku vydal. On říkal, že na Slovensku má, že by to vydal. Tak nevím, jestli ta knížka vyšla, nebo nevyšla.

A tak jsme se dali všichni do politiky

Po revoluci jsme se dali všichni do politiky. Byli jsme i tam, s těma klíčema. Já toho dodneška lituju a manžel taky. Vždycky říkal, že jsme udělali tu největší špatnost, kterou jsme mohli udělat. My jsme si sami udělali zlo. To bylo vidět, pořád do televize a do novin, a pak ve finále vám pořežou kluka skini a co uděláte, nic. Telefony a výhrůžky. My jsme se stýkali každý den, tak jsem mu řekla, no vidíš to, do čeho si nás namočil. Podívej se, já jsem mohla přijít o kluka. Tak co? Tak zase porada, a že pojedeme pryč. Vyjeli jsme do Belgie. V cizině to už nebylo ono, přece jenom doma je doma. Můžete být tam, ale manžel tady měl rodiče, sourozence. Já ne, já je měla všechny s sebou. Tam právě jsme se rozešli a je mi to líto, i mi to líto není. Je mi to líto, protože oni zůstali tam, Rusenkovi, a my, teda já se svojí sestrou a bráchou jsme se vrátili do Čech.

Já bych si přála, abyste se lidi měli rádi. To je strašně důležitý. Neberte ohled na to, jestli je kdo bílý, černý, žlutý. Mějte se rádi, jste tady jenom jednou a jste jako na dovolený.

Akana tumenge phenav romanes: Romale, ľikeren tumen, rado tumen dikhen, ma dikhen pr´oda hoj pre tumende o gadže rakinkeren kada, kada, aľe ľikeren tumen, sem Roma san, džanen sar majinen te dživel, jekh avreske paťiv den. Paľikerav, paľikerav, lačhes pes ľikeren, paľikerav.