Paměť Romů

Gejza Horváth (1948, Písečná) vyrůstal na východním Slovensku v osadě Kolínovce. Pochází z muzikantské rodiny, která jej vedla od dětství k hudbě, ve dvanácti letech hrával s nejznámějšími kapelami na Slovensku. Po absolvování vojenské služby odešel do Brna, kde začal opět hrát. Pracoval jako kopáč pro telekomunikace, vyučoval hru na harmoniku a v Brně si otevřel obchůdek s hudebními nástroji. Od 80. let se věnuje hudbě profesionálně.

Výpověď hudebníka a prozaika původem z východního Slovenska, oblast Spiš. V sestřihu životopisného rozhovoru hovoří o své hudební kariéře, dotýká se však i následujících témat: Romové na Slovensku za druhé světové války; život na Slovensku v poválečném období; migrace ze Slovenska do českých zemí; postavení Romů v české/ československé společnosti; invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Rozhovor nahrála Adéla Gálová 22. 6. 2017 v Brně.

Délka původní nahrávky: 1 hod 23 min.

Ve společnosti jsme měli své místo

Jmenuji si Gejza Horváth, narodil jsem se v Písečné, okres Šumperk, tady na Moravě, ale vyrůstal jsem v romské osadě na východním Slovensku, v obci Kolínovce, to je mezi Spišskou Novou Vsí a Krompachama. Narodil jsem se v roce 1948. Co se týče života v romské osadě, tak asi od pěti let už si na tu dobu dokážu vzpomenout a musím říct, že to pro mě byla opravdu velice pěkná doba, protože v romské osadě jsme žili všichni společně, znali jsme se, měli jsme dobré vztahy a většinou to byly rodinné vztahy a i dobré přátelské vztahy. Na druhé straně, když jsem šel nakupovat do vesnice, tak jsem cítil, že to už není ono. Ale v romské osadě to bylo něco krásného. Tekla tam řeka Hornád, takže v létě jsme se koupali, chytali jsme ryby. V zimě nám řeka sloužila na bruslení, celý den jsme byli na ledě a hráli hokej a různé hry. Pracoval jen táta a máma byla v domácnosti. Bylo nás pět dětí, takže měla hodně práce a starala se o domácnost. Ale my jako děti jsme jí také pomáhaly. Topili jsme ve velkých kamnech, tak jsme chystaly dřevo, chodily do lesa na dřevo, řezaly jsme, skládaly to dřevo do štosu. Uhlí jsme nosily a nachystaly. Vodu jsme v domě neměli, tak jsme chodily pro vodu k prameni, který byl z lesa stažen až dolů k Romům. Všechno jsme nachystaly na noc, na ráno, aby to všechno bylo, abychom měli teplo.
Táta dělal v elektrárně. Vykládal nákladní vlaky, které dovážely do elektrárny uhlí. Byla to elektrárna na uhlí, která vyráběla elektriku pro tu obec, tam pro to okolí. Táta obsluhoval veliký jeřáb, byl hrozně vysoko nahoře. Jeřáb měl velké rameno, které spustil do vagónu, kde „šneky“ nabíraly uhlí a to šlo přímo do výrobny na spalování, kde se vyráběla elektrika.

U nás ve vesnici byli Romové i partyzáni. Přidali se k partyzánům a Romové pomáhali partyzánům s jídlem, co mohli, uvařili, udělali anebo jim dávali léky. A tomu jednomu, o kterém teď zrovna mluvím, mina nebo nějakej granát nebo něco utrhlo nohu. Mluvilo se o tom, že vyhodili do povětří nějakej německej vlak, který jel přes most, a přitom mu nějakej granát utrhl nohu. I můj děda i babička vykládali o těchto věcech, když se sešli Romové. I táta a máma vykládali, že to bylo pro ně těžké období, museli se schovávat. Máminy sestry měli v kuchyni takovou jámu na brambory, děda měl tu jámu, a když přišli Němci pro muzikanty, aby jim šli hrát, tak ty ženský schovávali do tý jámy, aby je Němci nebrali s sebou.

Měl jsem nastoupit na konzervatoř

V obci Kolínovce jsme měli pětitřídku a tam jsem chodil do školy. Byli jsme tam všichni spolu a nemám na tu školu moc dobré vzpomínky, protože jednak to byl pro mě cizí prostor, a když na to vzpomínám, neměl jsem ani nějak dobré zázemí. Ale byli tam i učitelé, kteří se k nám chovali velmi dobře, komunikovali i s rodiči. Ale ti spolužáci byli vesměs z vesnice a byli vedeni rodiči, aby se k nám chovali odměřeně. Nerad jsem do té školy chodil. A potom i proto, že se nám smáli, vysmívali se nám, pokřikovali po nás a měli i nějaké říkánky jako: „Cigán, more, debla, kobula ci zdechla.“ Takže jsem se tam necítil dobře. A když nám skončila škola, tak jsem utíkal do toho prostoru, kde jsem se cítil perfektně.

Potom jsem začal chodit do města Krompachy a tam už to bylo lepší, protože jsem dostal takovou roli jako muzikant, protože v té době už jsem hrával. Byl tam pěvecký sbor a mě tam vzali jako harmonikáře. Jezdili jsme na různé soutěže a vyhrávali jsme. To byla základní škola. Tam jsem měl to postavení už jiné. Chodil jsem do hudební školy, měl jsem tam kamarády. Ty vztahy už byly jiné. Učitel, který nás měl na tělocvik, hrával na basu a kolikrát se stalo, že jsme hráli spolu. Kapela učitelů asi uznala, že mám na to s nima hrát, tak si mě přizvali. Tam jsem měl úplně jiné vztahy, a když jsme večer končili, domů jsem došel v jednu, ve dvě hodiny, tak mi pan učitel říkal: „Gejzo, ale ráno do školy! Musíš přijít do školy!“ I to mě nakopávalo, ty dobré vztahy, že se se mnou jednalo jinak. A v tom pěveckém sboru byl jeden starý učitel, jmenoval se Turek, a ten měl velmi dobrý přístup. Chodil k nám domů, dbal na mě a různé věci mi ukazoval. Tak jsem viděl, že ne všichni jsou takoví. Ale pak tam byli i hloupí lidé. Možná ani nevěděli, co to je rasismus, ale byli tak naočkovaní a tak se chovali. Nezajímalo je, co já prožívám, jaký prostor tam mám, jestli mám dobré prostředí a jak se tam cítím.

Co se týče toho, jestli jsem poté šel někam studovat, tak já mám druhý cyklus hudební školy. A podal jsem si přihlášku do Košic na konzervatoř, tam mě přijali bez přijímaček. Stačil doklad, že mám i druhý cyklus hudební školy. Ale dostal jsem nabídku jít hrát do Jugoslávie, tak jsem na tu školu nenastoupil a jel jsem hrát do Jugoslávie. Nechtěl jsem ztratit všechno, co jsem doma měl, ale když jsem se vrátil, tak už bylo pozdě. Ale projevil o mě zájem pedagogický big band ve Spišské Nové Vsi, kde hráli samí pedagogové, profesoři. Mě tam vzali hrát na klavír a tu nabídku jsem využil. S touto kapelou jsme jezdili po různých akcích, bálech, v Tatrách jsme byli. Byla to velice prestižní kapela, kde už nebyla jen instrumentální hra, ale byli tam i zpěváci a zpěvačky na profesionální bázi.

To jsem byl zrovna na vojně ve Znojmě, když byla okupace. Přijeli sem Rusové, já jsem zrovna byl na stráži. Říkalo se tomu „purkrábka“, tam jsme strážili muniční sklad. A z kasáren došlo takové zastoupení velitelů nám říct, co se stalo a že nemáme být překvapení, kdyby k nám někdo přijel. Nevěděli jsme, co může nastat. Měl jsem strach, protože mi bylo jasné, že Rusové jsou velmoc a může se stát cokoliv. Z domova jsem dostával víc dopisů než předtím – že si mám dávat pozor a tak dále a v případě, že by nastala válka, že mám utéct. Ale potom, když k nám Rusové do kasáren přijeli obrněným transportérem a dalšími vozy, tak jsme měli velký respekt. My jsme měli jen samopaly v ruce. Také jsme dostali rozkaz nesledovat a nic nevnímat. Ale my jsme jim dělali naschvály. Dole byla četa spojařů a my jsme našli jejich rádiové frekvence, na kterých se domlouvali, a blokovali jsme je. Taky nás odhalili a řekli nám, že kazíme spojení a že s tím máme přestat. Vím, že ti vojáci nebyli zlí ani připravení na válku, byli to normální lidé a s námi navázali kontakty. Oni nám dávali svoje jídlo a my jim dávali naše. Nebyli jsme nepřátelé, a když jsme to zjistili, na rozdíl od toho, co se ukazovalo v televizi, tak jsme byli dost překvapení. A když jsem slyšel, že oni také nechtějí válčit, tak to naprosto změnilo můj pohled.

Po vojně jsem se na Slovensko už nevrátil

Na vojně jsem se věnoval muzice, ale tady v Brně byla kapela Bratři Bagárovi. To je moje rodina. Jejich muziku už jsem slyšel, zpívali romsky, já jsem předtím dělal univerzální repertoár. Najednou jsem přišel do prostoru, kde byla romská muzika, folklór. Dělali i takový „popík“. Líbilo se mi to. Tak jsem se do toho zapojil. Oni mě slyšeli hrát na kytaru, tak hned chtěli, abych hrál s nimi. Viděli ve mně, že umím muziku aranžovat, tak jsem to dělal a jim se to líbilo. Mně se to pochopitelně také líbilo. Takže když jsem skončil vojnu, tak jsem domů na východní Slovensko už nejel.

Tady jsem viděl daleko větší možnosti. A taky se to vyplatilo, protože jsme dělali muziku, kterou v té době dělali jen Fečovi, Gondoláni a my. A to byl takový romský „popík“. Hráli jsme v televizi, na různých vystoupeních, lidé na nás chodili. Naše písně byly zařazovány do různých rozhlasových soutěží, kde lidé hlasovali. A my jsme také shodou okolností vyhrávali. Ve společnosti jsme měli své místo a popularita byla velká. Nejen u Romů, ale ve společnosti obecně. Řekl bych, že jako Romové jsme měli ve společnosti i takové lepší místo. Ale pořád jsme se tam setkávali s křivdami. Nebyli to jen rasisté, ale i blbci.

Montážní podnik spojů Praha vyhlásil nábor a to jsme dělali dálkové telefonní kabely. Ten podnik byl v Praze, ale všude po České republice jsme tahali dálkový kabel. Člověk navolil předčíslí a dovolal se, kam chtěl, taková byla struktura toho telefonního kabelu. Já jsem tam měl dobré zázemí, jezdil jsem náklaďákem, vozil jsem lidi do práce, také jsem kopal. Počítali se mnou. Tak jsem se zeptal vedoucího, jestli by tam nemohla být i má manželka. Řekl jsem mu, že je učitelka a máme jednoho syna. Vedoucí byl dobrý člověk a udělal mi výjimku a přijal mou manželku i do práce, mapovala, kam jsme ten dálkový kabel pokládali. Přijel i syn a bydleli jsme v maringotce. Byl to velice pěkný život. Tam jsme se stavěli na nohy. Měli jsme peníze, vydělával jsem, manželka také vydělávala. Koupil jsem si první auto, pak jsem si koupil dům.

Pak jsem z té práce odešel. Naskytla se mi příležitost jezdit za muzikou do světa. Tak jsem jezdil do světa vydělávat peníze. Dům jsem si postupem času opravoval. Děti šly na studia, to už jsem měl i druhé dítě, Moniku. Bylo to dost těžké období, protože většinou jsem byl v zahraničí. Ale zase když jsem přijel domů, tak jsem si opravoval dům, pomáhal dětem při studiích a tak dále. A to bylo pro mě důležité.

Bylo to poprvé, kdy jsem pocítil takovou jednotu

A když přišla revoluce, to jsem byl tady v Brně. V té době jsem se vrátil zpět do Montážních spojů Praha, ale tady, na brněnskou pobočku, a jezdil jsem jako řidič nákladního auta. Byl jsem doma, neměl jsem kšefty, nejezdil jsem ven. Pamatuji se, že mě oslovila městská část, že bude večer velká sešlost na náměstí Republiky, a chtěli, abych tam přišel hrát s kytarou. Tak jsem tam přišel a večer na tom náměstí hrál. Měl jsem z toho strach, protože bylo strašně moc lidí v ulicích a na tom náměstí a nahoře byli policajti s kulomety namířenými na nás na pódiu. Já jsem se opravdu bál jít na pódium, ale překonal jsem to. Ale když jsem hrál, tak celé náměstí ztichlo, cítil jsem respekt a jak je to všechno spolu spojené. Poprvé jsem pocítil, že lidé jsou spolu všichni zajedno. A když jsem dozpíval, tak přišel obrovský aplaus. Měl jsem tam opravdu výjimečný aplaus. Bylo to poprvé, kdy jsem pocítil tu pevnost, svornost, jistotu. A bylo to pro mě velice příjemné. Vybírala si mě i televize, protože nastoupila éra písničkářů. A já jsem začal jako písničkář v České televizi, v Brně, v Praze. Bylo to pro mě dobré období.

Z dnešního pohledu ta společenská jednota vyzvala i Romy, Romové šli do ulic, bylo to velice perfektní. Krásný to bylo, ale nevěděli, do čeho jdou. Co to je ta demokracie, co jim to přinese. Zatímco za minulého režimu, za toho komunistického, už měli jakési určité postavení, měli bydlení, zázemí, bezpečnost, práci, měli všecko, no a když nastoupila demokracie, tak ty Romové nevěděli, do čeho jdou. Co se týče celkově života Romů ve společnosti, tak si myslím, že společnost a nebo ta ekonomická struktura, trh práce s Romy nepočítá, i když ví, že je to velká pracovní síla těch lidí, že by se mohli na trhu s manuální prací uplatit. Mohli by vyřešit nezaměstnanost, ale nepočítá se s nimi a Romové spíš v poslední době slouží etnobyznysu a já si myslím, že to na Romech zanechá velké následky. Ale přes to všecko můžu říct, že je v romské společnosti hodně lidí, hodně studentů romských, kteří jsou na středních, na vysokých školách. A věřím tomu, že i vzhledem k jejich poznatkům, že budou opravdu osobnosti, protože žijou ve dvou společnostech, ve dvou kulturách a oni budou umět s tím zacházet, oni se v tom budou umět pohybovat.