Holomek Karel

Karel Holomek (1937, Brno) vystudoval strojní inženýrství na strojní fakultě brněnské Vojenské akademie, kde později působil jako odborný asistent. V roce 1968 odtud byl kvůli výrokům proti sovětské okupaci vyloučen a pracoval pak v dělnických profesích. V 80. letech působil v samizdatovém nakladatelství. Po revoluci byl dva roky poslancem České národní rady, zakládal Romskou občanskou iniciativu, Společenství Romů na Moravě a Muzeum romské kultury.

Výpověď pamětníka pocházejícího ze skupiny tzv. moravských Romů. V sestřihu životopisného rozhovoru se dotýká následujících témat: Romové na Moravě v předválečném období; postavení Romů v Protektorátu Čechy a Morava; Svaz Cikánů- Romů a Mezinárodní romská unie; Romové v disentu.

Rozhovor nahrál Adam Drda 6. 3. 2015 v Praze v rámci projektu organizace Post Bellum, z.ú.: Paměť národa.

Délka původní nahrávky: 2 hod 5 min.

"Paní Holomková, zmizte, zítra tady budou esesáci dělat šťáru!"

Jmenuju se Karel Holomek, narodil jsem se v roce 1937 v Brně, ale v porodnici, zřejmě maminka měla komplikovanej porod. Jinak jsem mládí prožil v Miloticích u Kyjova. Pak jsem opět skončil ve Zlíně, kde jsem pokračoval, a pak už byly jiné životní peripetie.

Já nejsem v podstatě čistokrevný Cikán, já používám výrazu Cikán, v naší rodině se to vždycky používalo a my ten výraz, na vysvětlení říkám, nutně nepovažujeme za pejorativní. Můj otec pocházel z takové moravské cikánské rodiny, narodil se ještě v cikánské osadě, ve Svatobořicích u Kyjova. Jak to tak v tý době bývalo, moje maminka byla selská dcerka, kterou on obtěžkal, takže já jsem se narodil jako nemanželské dítě, stejně tak i moje sestra. A když už to potom začínalo být pro tátu neúnosné, tak se včlenil nějakým způsobem do rodiny. Ale v podstatě pořádně a programově až po válce, protože rok třicet devět už začínal protektorát. Táta patřil už v té době mezi vzdělané Romy, protože v roce třicet sedm skončil Univerzitu Karlovu a byl to jediný Cikán, který se rozhodně nehodil do těch nacistických teorií o podřadné rase. On by první skončil v koncentráku, takže nakonec musel zmizet na Slovensko, s rodinou tedy nežil, až teda po válce.

Moje rodina na počátku roku 1942, ta cikánská, zmizela v koncentráku. To já jsem jako děcko prostě..., najednou prostě byli pryč. Pokud jde o ty Milotice, kde moje máti žila s mojí sestrou a kde, to musím říci a vždycky říkám jako obrovský plus, bylo všeobecně známo, že bychom měli skončit v koncentráku. Dokonce to šlo tak daleko – jak později jsme zjistili na Zlínské, kde byla ta esesácká ústředna –, moje jméno a jméno mojí sestry bylo uváděno mezi deseti nejžádanějšími Cikány a cikánskými míšenci, kteří mají skončit v koncentráku, tedy jít do odsunu. To se ale nikdy nestalo, jednak díky statečnosti mojí máti a díky jednomu četníkovi, který vždycky chodil za máti a říkal: „Paní Holomková, zmizte, zítra tady budou esesáci dělat šťáru.“

Já mám z toho takové pocity, jak jsme v těch inkriminovaných letech, toho roku 1942 a 1943, kdy ty odsuny byly, jak s námi máti cestovala vlakem, na kole, na saních po různých příbuzných nebo po nějakých pro mě neznámých lidech. Ale co bylo nejfantastičtější, v té vesnici to nikdo Němcům, ani řekněme českým četníkům, oficiálně neřekl, prostě se to bralo, že tam patříme. My jsme prostě zmizeli s tou máti, a tak nás zachránila.

Tak jsem řekl: „Ne! Je to sprostá agrese a vy to dobře víte!“

Já jsem vystudoval vojenské gymnázium, takzvanou Žižkovu školu v Moravské Třebové. Tam mám teprve první dojmy z té politiky, už nějak byl táta jako poměrně vysokej vojenskej funkcionář i v té škole znám. To se odráželo taky na mé pověsti, se kterou jsem ale neměl vůbec nic společného, tím, že mě přijali do komunistické strany. Mně snad ani nebylo ještě sedmnáct, někdy mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem jsem byl přijat do komunistické strany, aniž bych vůbec tušil, co to obnáší. Mně to v tý době vůbec nezajímalo, já jsem naopak cítil, že vojna mně nesedí. Už tam byla normální vojenská buzerace, neumíte si to představit, jaký tam panovaly tehdy poměry. A já jsem hledal únik.

Díky tátovi jsem zůstal v armádě, začínal jsem jako zástupce velitele motostřeleckého praporu v Prachaticích, pohraniční útvar. Později jsem dělal v dílnách nějakýho provozního inženýra a pak jsem se dostal do Brna, kde jsem dělal u protivzdušné obrany státu, prostě pořád v poměrně náročných vojenských funkcích, a odsud jsem se dokonce dostal jako odborný asistent na akademii. To velmi zrychluju. A na té akademii už jsem samozřejmě věděl, kolik uhodilo.

Teď se objevilo pražské jaro a přišli sem Rusové. Na podzim roku 1968 byly prověrky a ta zásadní otázka byla: co říkáte na vstup vojsk do Československa? Pro mě to byl zásadní přelom, protože už jsem měl jaksi nastudováno, jak to vlastně je a jak to probíhalo v celém tom období, za Dubčeka. Docela jasně jsem si uvědomoval, jaká je pozice Dubčeka a Smrkovského a všech těchto lidí. Já už jsem o nich ani neměl vůbec dobré mínění, o Dubčekovi později ani nemluvě. To už potom dál byla úplně jiná záležitost.

Já jsem si řekl, člověče, ať je to jak to je, přeci ze sebe nemůžeš udělat, promiňte, že to řeknu, sračku. Přece nemůžeš říct něco, o čem jsi přesvědčený, že to není pravda. A já skutečně, když jsem před tu prověrkovou komisi předstoupil, tak jsem s vědomím, že je to pro mě konec v armádě, ale bez podrobného vědomí, co mě skutečně čeká v dalším životě, jsem řekl jasně a zřetelně: „Přeci si nemůžete myslet, že toto je normální situace, se kterou bych mohl já jako československý občan a jako důstojník československý armády...“ Představte si, že jsem byl už v hodnosti majora, a já jsem s tím měl problém, já jsem skutečně už byl tehdy na sebevraždu. Řekl jsem si: proč jsem tady v tý armádě, když teď, v tomto momentě, když jsme schopní sehrát nějakou roli... Ale jakou roli jako individuum můžete sehrát, když se kolem děje něco úplně jiného?

Tak jsem prostě řekl: „Ne! To je sprostá agrese a vy to dobře víte, stejně tak jako já!“ A už jsem letěl. Okamžitě civil, okamžitě jsem začal hledat zaměstnání. Dodnes mám fascikl těch nabídek na různý místa, kvalifikovaný, který bylo vždycky... Dokonce vám řeknu případ jednoho kolegy, spolužáka...

„Jo, přijďte na pohovor,“ když jsem přišel a předložil jsem svůj posudek – kterej taky mám, kterej bych vám mohl taky ukázat – jako odborně všecko bezvadný, ale ztratil třídní názor, ztratil spojení s dělnickou třídou a takové ty kádrovací kecy, „tak bohužel, děkujeme“. Já jsem potom na rok zakotvil u Svazu Cikánů-Romů, vidíte, na to bych zapomněl.

"Máme jednu jedinou podmínku: budete s námi spolupracovat!"

Dokonce mi nabízeli nějakou odbornou práci, v instituci – bylo to něco spojený s výukovými metodami v tom oboru –, kterou vedl můj spolužák, s kterým jsme graduovali na vojenský akademii. Tykali jsme si spolu a on říkal: „To je bezvadný, Karle, mi tě vezmem.“ A pak skutečně přišlo na to, že já za ním přijdu a tam vedle seděl nějakej chlapík v civilu, a že teda: „Dobře, pane inženýre, můžete klidně tady pracovat. Máme jednu jedinou podmínku: budete s námi spolupracovat.“

Prostě nabízel mně kontrarozvědčík spolupráci a shodou okolností zrovna v době, kdy lidi ze Svazu Cikánů-Romů... To byla bohužel nebo bohudík taky rodinná záležitost, tam byl předsedou můj bratranec a šéfem toho hospodářského zařízení byl můj tata, kterej byl už z armády uvolněnej. A oni jeli do Anglie na ten známý kongres v roce 1971, kongres Romani Union – Mezinárodní romské unie – a oni tam byli pozvaní. Já, protože jsem uměl anglicky, tak mně řekl Miloš (my Cikáni používáme dvě jména, to byl Ing. Miroslav Holomek), říkali: „Pojedeš, umíš anglicky a budeš nám tam tlumočit a tak.“

A tendleten kontráš mně povídá: „Pojedete do Anglie, my to víme, že tam jedete, že tam chcete jet, a budete nám podávat informace.“ Já jsem řekl: „Tak halt, pánové, za tuto situaci vám děkuju, v žádném případě.“ „Podepište mně tady,“ ten konráš, „podepište mně tady, že o tom budete mlčet.“ Jsem se nasral, jsem říkal: „Hovno vám podepíšu,“ byl jsem sprostej, jsem řekl: „To ze mně prostě nedostanete.“ Von řekl: „Budete mít těžký potíže.“ A já jsem říkal tomu kolegovi, tomu spolužákovi: „Tondo, do tohodle toho jsi mě navrtal? Toho budeš teda krutě litovat.“ Za dalších dvacet let se kolem mě tedleten Tonda lísal a říkal: „Karle, však já jsem se nemohl jinak chovat!“

Tak takhle to vypadalo, chvála bohu teda, že jsem tehdy z nějaké ne odvahy nebo nějakého principiálního, no vlastně asi to byl principiální přístup, protože tak blbý jsem už nebyl, že jsem věděl, že podepisuju nějaký vázací akt.

Samozřejmě oni jeli do Anglie, já jsem do žádný Anglie nejel. Vrátili se z Anglie a ten Miloš mně říkal: „Karle, musíš jít pryč, bohužel na krajským výboru KSČ nesnesou, abys tady byl.“ Já jsem řekl: „Neomlouvej se, chápu situaci,“ a vypadl jsem a hledal jsem dál. Skončil jsem u GEOtestu jako řidič těžkých nákladních vozidel.

To už pak byla jenom taková hra

Ten můj švagr byl, já jsem jmenoval ty lidi ze Slovenska, ale tady na Moravě to byl třeba Jaroslav Šabata, s tím jsem byl ve velmi blízkém kontaktu. Ten mě vtáhl do takových těch debat brněnských. Ty debaty probíhaly třeba ve vinných sklepech, měli jsme sraz někde na Moravě. Nikdy jsme nesměli do telefonu, nedejbože v bytě, vždycky jsme měli schůzku někde venku a tam jsme se domluvili. To už jsem se toho pak plně účastnil.

Ten Jaroslav Šabata byl pro mě velkým přínosem. Stalo se – protože ten Milan Šimečka byl současně dobrým přítelem Jiřiny Šiklové a Jiřina Šiklová byla ta, která ty knihy přes hranice tahala sem – já nevim, jak se to stalo, vona je taky takovej střelec trochu, prostě jsem se dostal do seznamu nebo do holoportu lidí, kteří byli distributory těchto knih. O mně se vědělo, že jako stavbyvedoucí mám služební auto, že jezdím po stavbách a že teda je ideální příležitost, abych nějaký ty samizdaty, Svědectví a Listy a já nevim, co všecko, že můžu mezi techniky rozšiřovat, což jsem dělal, roky.

Až potom zachytili teda ten karavan v Rozvadově a zřejmě, já si to neumim jinak vysvětlit, hned ten den byli u mě v bytě a už mě drátovali. Já jsem se do toho května 1981 snažil moc nevyskakovat, ani u toho GEOtestu, ani u těch Průmyslových staveb. Ale od tohoto okamžiku, kdy už se profláknete, tak už není o čem mluvit. A taky nebylo.

Mě už pak ty policajti, potom co jsem si odseděl vyšetřovací vazbu, tak mě dál drželi, jako na svobodě, ale absolvoval jsem ty osmačtyřicítky ve vězení každej rok při těch různej datech a podobně. Pořád mě měli v evidenci a už to došlo tak daleko, že mě vždycky zavolali třeba a: „Přijďte k nám, podáte nám svědectví.“ A já jsem říkal: „Nikam nepřijdu, já prostě na vás seru.“ Už jsem byl sprostej, už jsem věděl, jak to je. Říkal jsem: „Jestli chcete, dostihnete mě na stavbě, tak přijďte na stavbu.“ Oni skutečně na stavbu přišli, tam mě často teda zastihli a drátovali mě, v kanceláři atd. To už všecko probíhalo jako, já už jsem věděl o co jde, to už byla jenom taková jako hra.